Wim Wenders sledoval nebe nad Berlínem, Jaroslav Rudiš to pod Berlínem. Kdesi uprostřed ale prý existuje životadárný umělecký kal, ve kterém to prý vězí, jak říkával před drahnými lety malíř Vasilij Kandinskij. A z něho a nebývale multikulturního prostředí čerpají také 17 Hippies. „Po pádu Zdi jakoby někdo otevřel tajné dveře, z Východní Evropy s do Berlína valila neznámá vzrušující hudba a my ji nadšeně vstřebávali a nestačili se divit, co nám vycházelo z nástrojů. Neexistovalo něco jako německý folk nebo německá world music. A pak jsme přišli my a všichni si o nás mysleli, že jsme se dočista zbláznili,“ vzpomínala akordeonistka Kiki Sauer na začátky.
Kapela se dala dohromady kuriózním způsobem. „Vezměte s sebou nějaké nástroje a přijďte si zahrát,“ rozhlásil po berlínské čtvrti Pankow na Filipinách narozený napůl Angličan, napůl Němec Christopher Blenkinsop zamilovaný do zvuku ukulele. 17 Hippies, ač vám to hned naskočí, nemají rozhodně nic společného s psychedelií květinového hnutí, i když je podivný název v minulosti dostal do kuriózních situací. „Vraťte mi vstupné, přišel jsem na hippies hudbu,“ dožadovala se po koncertě obstárlá mánička. „Uklidni se, Rolling Stones nejsou přece také kameny,“ vysvětlila jí klarinetistka Antje Henkel.