Svým založením je Braco Dimitrijević konceptuální umělec, nicméně své bohaté umělecké zkušenosti dokáže uplatnit i ve zcela tradičním médiu jakým je malba a socha. Malby konstruuje jako modernistické koláže s viditelnými odkazy ke klasikům moderního umění. Dimitrijević zná úskalí malířského řemesla velmi dobře, neboť první výstavu obrazů realizoval již ve svých deseti letech.
V roce 1972 v malbách imitujících malířskou formu drippingu Jacksona Pollocka propojil klasické médium se silným konceptuálním pozadím. V podstatě jako jeden z prvních použil metodu postmoderní apropriace, tak jak ji známe o mnoho let později, například v díle Sherrie Levine nebo Jonathana Monka. Partikulární Dimitrijevićův styl je příznačný nejen v malbách, ale také jeho sochařské dílo rozvíjí podobné principy. Prostorové projekce konceptuálního umění se u Dimitrijeviće dějí v kompilacích bronzových skulptur s hudebními nástroji a kokosovými ořechy. Příběh takto komponovaných soch pak není ničím jiným než individualistickou tezí o míře a účinku kontextové kontinuity. Podobné formální a hlavně obsahové konotace Braco Dimitrijević vytváří již od roku 1976. Jeho nejznámější instalace pod názvem Triptychos Post Historicus jsou sestaveny z mistrovských děl muzejních sbírek, objektů denní potřeby a ovoce. Dimitrijević realizuje tyto instalace v prestižních galeriích, například: Tate Gallery (Londýn), Centre Georges Pompidou (Paříž) a Musée d’Orsay (Paříž). Od roku 1981 pak v rámci performancí s živými zvířaty (lev, tygr, krokodýl, aj.) přetváří statické instalace v živé, organické celky imitující Dimitrijevićův umělecký přístup, který prezentuje jako Culture Statements (nejvíce známou performancí byla výstava v pařížské zoo, 1998).