Maryša

Hra, v níž o kafe vůbec nejde.

Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Nebude mnoho diváků, kteří by zasedli do hlediště, aniž by tušili, jak příběh dívky provdané proti její vůli a dohnané k zoufalému činu dopadne. Kdyby šlo o detektivku, byla by tato všeobecná znalost spíše na škodu. Naštěstí existují příběhy, které stojí za to vyprávět vždy znovu a znovu. Také v této inscenaci Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Ale jaká Maryša? A jakého Vávru?

Premiéru měla hra na scéně pražského Národního divadla v roce 1894, nyní se sem vrátila už pojedenácté, tentokrát v režii Jana Mikuláška. Folklór je potlačen, vesnické prostředí nahrazuje mohutná scéna nahrávacího studia. „Chtěli jsme vyzvednout univerzální téma toho textu. Kdybychom ho zasadili do konkrétního prostředí, tak bychom o obecnou výpověď přišli. Navíc mám pocit, že folklor dnes působí konejšivým dojmem. My se ale v naší inscenaci snažíme jít proti srsti,“ říká režisér. Vnější znaky (scéna i kostýmy) jsou současné, počet postav je zredukovaný a důraz je položen na sevřenou rodinnou tragédii. Přesto nebo právě proto se tvůrcům daří vystavět hluboce lidský příběh plný metafor a uhrančivých hereckých výkonů. Repetitivní užití rekvizit, symbolika dekorace, paralela mezi tématem a scénografickými prvky, pohybová stylizace – to vše jsou prostředky, které Mikulášek využívá k rozehrání hry o zmaru a nesvobodě.