Život je permanentní konkurz. Na váhu selekce jsou nuceni vstoupit tanečnice a herec – při konkurzu na roli. Tíseň z konkurence potlačuje přirozeně kolegiální vztah a vlastní důstojnost. Co je horší, vypadnout z role divadelní nebo z role životní? Teatrum mundi.
Žít, znamená potkávat svou nejistotu. Do ní uléháme, avšak pozlacenými vidinami se přikrýváme. Poznání vlastní váhy, vlastní identity může být - když ne hrdým hradem, alespoň klidnou chýškou.
Představení vzniklo za finanční podpory Státního fondu kultury ČR a Městské části Praha 3. Finanční podporou pro reprízy se stal MHMP (Magistrát hl.m. Prahy) a MKČR (Ministerstvo kultury ČR).
Koncept: Johana Pocková
Tvorba a intepretace: Lukas Blaha a Johana Pocková
Dramaturgická spolupráce a light design: Jiří Hajdyla
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Tereza Černá
Podpořili: Venuše ve Švehlovce
Recenze:
- „V inscenaci musím vyzdvihnout naprosto skvělou práci se světlem, dobrý hudební výběr, důvtipné gagy, temporytmicky fungující herecké provedení, čitelný koncept a zpracování. Fungovala dynamika, vtip a fluidní propojení pohybu a mluveného slova, hra se slovy, metafory. Inscenace Na váhu! naprosto předčila veškerá má očekávání, když důvtipně, smysluplně a živě skloubila taneční, herecké i řečnické schopnosti obou performerů.“ Psáno z premiéry 23. května 2019, divadlo Venuše ve Švehlovce (Marie Kobrlová, Taneční aktuality, 9. 6. 2019)
- „Do jejich společného duetu Na váhu! vtáhla silné téma, jímž rezonuje současný svět od východu až na západ: konkurenci. Způsob, jakým se ke každodenní nevraživosti postavila, svědčí nejen o schopnostech uměleckých, ale v tomto případě především o životní lehkosti a moudrém nadhledu.“
- „Transformace obou těl ze zápasících individuí v obraz čirého propojení je další polohou vztahu k sobě i k druhému. Obdiv oběma performerům, že se jí nezalekli, a nezploštili tak představení v sérii skečů. Jemná linka setkání, jež je mnohem spíše strmým stoupáním než bezstarostným brouzdáním na břehu, vykračuje mimo území reflektivního uvažování.“
- „Nadhled nad tématem, jež je dnes mnohými vnímán fatálně, publikum osvobozuje. Předkládá se mu hutná strava, která však není zahalena do závoje neprostupných konceptů. Johana Pocková a Vojtěch Hříbek se nezdráhali nechat promluvit impuls, který žene většinu lidstva, a přitom s velkou dávkou sebedůvěry naznačili, kde jsou jeho hranice.“ (Kristýna Boháčová, Divadelní noviny, 2. 6. 2019)