Radek Kratina

O Radek Kratina

Radoslav Kratina se na počátku své kariéry (konec 50. – začátek 60. let) věnoval užité tvorbě. Vytvořil řadu návrhů na látky, jejichž vzory byly geometricky rytmizovány. Navrhoval také hračky, v nichž si vyzkoušel princip proměny v prostorovém řešení. Vznikaly figurky a kostky, které měly děti stimulovat k hravosti formou přidávání jednotlivých prvků podle určitých pravidel.

V roce 1963 začal Kratina vytvářet monotypy, které vznikaly otiskováním nejrůznějších nalezených předmětů, například krabiček od zápalek, roztrhaných pásků lepenky, žiletek, ale třeba též sádry kapané na desku. Přelom v autorově tvorbě pak nastal v roce 1964, kdy zkonstruoval první variabilní reliéf. Vyplnil dřevěný rámeček vypálenými zápalkami a tak vznikl reliéf, jehož podobu bylo možné proměňovat tlakem prstů a měnit vzezření struktury. V roce 1965 došel k prvnímu dřevěnému variabilu, v němž byly tyčky rozděleny do střídavě červeně a bíle natřených políček. Byly umístěny do rámu, v němž se mohly horizontálně posouvat.

Ve druhé polovině 60. let pak následovala celá řada variabilních reliéfů (Kratina je nazývá variabily), které rozvíjely základní princip variability elementů. Jsou sestavované z korkových zátek anebo z různě formovaných dřevěných tyčinek, válečků nebo špalíků. Východiskem je geometrická konstrukce, která umožňuje vytvoření nesčetného množství variací. Volba závisí na recipientovi a je víceméně dílem náhody. Dílo čeká na diváka, aby jej dokončil nebo proměnil. Žádné uspořádání není preferované.

V 60. letech Kratinovi jako základní materiál sloužilo dřevo. V první polovině 70. let došlo v jeho tvorbě ke změně: autor začal experimentovat s kovem. Dřevo se totiž ukázalo jako ne příliš vhodný materiál, protože nedovolovalo dostatečnou přesnost zpracování. Autorova představa byla naopak co největší přesnost na desetiny milimetru tak, aby se s elementy objektů mohlo volně a lehce pohybovat. Kratina nejprve nakupoval prefabrikované technické prvky v železářství – hranoly, čtyřhrany, šestihrany, kulatinu, jehlice. Později si našel dílnu, kde byli řemeslníci schopni vyrábět jednotlivé kovové válečky, hranoly či kroužky podle jeho nákresů. Nejdříve používal železo, později i mosaz a lehký dural. Povrch různě upravoval: u železa a mosazi dosahoval vysokého lesku niklováním a chromováním, jindy zase zdrsněním dospěl k matovému povrchu. Železo někdy začerňoval. Za třicet let tvorby kovových objektů vystřídal Kratina několik dílen, kterým zadával práci na základě přesně rýsovaných projektů a technických instrukcí.

S novým materiálem se ovšem proměnilo i vzezření jeho děl: původní reliéfní struktury se od 70. let stávají volnou sochou. Tehdy začaly vznikat věžovité konstrukce a objekty složené z tryskajících prutů. Na rozdíl od objektů 60. let nové objekty působily technicistně dokonale. Princip ovšem zůstal stejný: opět se jednalo o objekty, jejímiž částmi bylo možné manipulovat a pozměňovat jejich vzhled. Tvorba Radka Kratiny je racionální. Vylučuje subjektivní rukopis: vše je strojově zpracováno. Důrazem na pohybovou stránku objektů stál Kratina blízko mimetismu – počet forem sochy byl vždy nekonečně variabilní. Svým uměním chtěl Kratina diváka přimět ke hře. Všem tak nabízel možnost podílet se na vytváření nejrůznějších podob jednotlivých soch.