„Chci dělat hudbu pro lidi, kteří předtím folk nikdy neslyšeli, uvést ho v docela nové podobě a zpochybnit to, co si pod ním dosud představovali,“ tvrdí Sam Lee, který s debutovým albem Ground of Its Own dokázal to, co se v anglickém folku zatím podařilo jen málokomu. Získal nominaci na Mercury Prize, pozvání na veletrh WOMEX, ocitl se na obálce magazínu fRoots, kde také bezkonkurenčně vyhrál prestižní anketu o nejlepší světové album world music. A dvaadvacetiletá historie evropského žebříčku world music nepamatuje, že by se kdy předtím na jeho vrcholu usadil anglický folkař. A je celkem zbytečné připomínat, že neobyčejný zpěvák Sam Lee vysoce zabodoval také ve sledované Folk Awards vyhlašované rádiem BBC.
V čem je tak výjimečný a čím dokázal zaujmout i mimo scénu anglického folku vytáhlý židovský mladík ze severního Londýna? Vystudovaný sociolog, výtvarník a donedávna tanečník v burlesce, který se hudbě, natož folku předtím aktivně nevěnoval? Za transformací náruživého sběratele rocku a popu v naslouchaného folkaře stojí spousta cílevědomé práce a náhodné setkání s tradičními písněmi oficiálně uznaného kočovného etnika Scottish Gypsies/Travellers. S jeho hudbou do hloubky Sama seznámil poslední velký strážce orální historie travellers Stanley Robertson ze skotského Aberdeenu. Než náhle zemřel, naučil Sama skoro tisíc písní. Netrval na intonaci a výrazu, nekladl důraz na napodobování starých zpěváků, ale na výkladu příběhů. Namísto bloudění po archívech i po učitelově smrti Sam neustále pokračuje v Anglii, Skotsku a Irsku ve sběru písní přímo od kočovníků a následně je převádí do fascinující podoby.
Nestylizuje se přitom do role zpívajícího travellera a dost revolučně přeobsadil dosavadní nástrojové priority anglického folku: namísto prý přežitých kytar používá indické harmonium, brumli a banjo. Irský programátor Gerry Diver s ním pak na album Ground of its Own zanesl elektroniku, housle a hráče na trumpetu, autoharfu, klavír nebo kovový hang. Vynikající hudebníci ze Samovy doprovodné kapely také nemají s folkem vlastně nic společného, přicházejí z jazzové, klasické a experimentální rockové scény. Se Samovým měkkým hlasem vytvářejí nervní, tajemné a podivuhodně roztřesené zvukové koláže aniž by vymazali to nejdůležitější: pocit, že pořád posloucháte původně tradiční písně. Sam jim nedůstojně nevnucuje vlastní ego, neodklání pozornost od obsahu staletých příběhů. Neanglické, dokonce až neevropské hudební vyznění Samova anglického folku má původ v jeho přiznané nepřílišné orientaci ve folku a oblibě world music, rád například vyzdvihuje severskou, náladami rozkomíhanou hudbu a umění sibiřských hráčů na brumli.